Vulkán Dukono se tyčí do výšky 800 metrů nad mořem a rozkládá se několik kilometrů od městečka Tobelo na ostrově Halmahera. Cesta k vulkánu je dlouhá a vzhledem k rovníkovému klimatu i namáhavá. Ale chtěli jsme se na vrcholek činné sopky podívat. Dukono soptí každý den a je proto pro dobrodruhy atraktivní. Jaké to bylo při našem výstupu uvidíte v krátkém videoklipu.
Vulkán Dukono se tyčí do výšky 1118 metrů nad mořem ve vzdálenosti 20 kilometrů od města Tobelo v nejsevernějším rohu ostrova Halmahera. Je to druhá sopka, kterou chceme na naší letošní výpravě zdolat. Dukono je sice nižší než Gamalama, ale co se týče aktivity je nejaktivnější sopkou Indonesie. Největší erupce proběhla v roce 1550, lávový proud tekl kolem vesnice Mamuya až k moři. Poslední větší erupce proběhla v roce 2008, ale bez větších škod. Pokud jsem Gamalamu nazval sopkou juniorkou bez předvídatelnosti a slušného vychování tak Dukonu sluší přezdívka, postarší rozvážná dáma. Je to nižší sopka s ohromným sopouchem a několika bočními krátery. Činná je sakra hodně, každý den jsme pozorovali několik erupcí, které do ovzduší vyhodily hřib prachu, a ten po dlouhou dobu vždy chumelil tam kam právě foukal vítr. Dukono si občas vyhodí i kámen, ale protože je v neobydlené krajině nikomu to nevadí, pokud ovšem na něj nechcete vylézt jako my. Cesta na vrchol není ani tak strmá, jako dlouhá. Tam i zpět něco kolem 30 kilometrů v pekelném vedru a náročném terénu.
První erupce Dukona nás uchvátily, především když jsme je pozorovali z ostrovů v okolí Tobela. Když jsme, ale chytli popelové sněžení při jednom treku, tak už to tak příjemné nebylo, hlavně pro kamery.
Proto nás při výstupu popelem pokrytá vegetace nepřekvapila, popel padal při sebemenším doteku, ale vidina vrcholu nás hnala kupředu jako horníky za rekordem. Nasadili jsme zdrcující tempo.
I tady prales vystřídal pod vrcholem rákos a pak přišlo popelové pole. Popel se tady hromadí tisíce let a vytváří deštěm udusanou slupku.
Chvíli jsme se báli, že se to pod námi propadne, znělo to hodně dutě, ale povrch byl dokonale upláclý a pevný. Šli jsme a čekal nás průchod lávovým polem. Tak tam to bylo mnohem horší, na první pohled pevná lávová slupka se pod nohama drolila a ujížděla.
Cestou jsme míjeli místa kam sopka při minulé erupci vyhodilá kámen, takové malé trychtýřky po "granátech", hlavně, že se netrefily.
A pak si sopka znovu oddychla, před námi se vyvalil černý mrak, byli jsme pár stovek metrů před cílem, před vchodem do pekla.
Ještě zbývalo překonat nádherný popelový oslí hřbet a byli jsme na konci cesty, dál už to nešlo. Před námi byl hlavní kráter ze kterého se chvílemi hulilo, pak kouřilo, chvíli byla vidět hlubina a pak zase nic. Jen jsme doufali, že okraje jsou dost pevné a že právě teď si sopka nekýchne.
Cesta dolů byla stejně drsná jako nahoru, nohy nám hořely mě "odešly" boty i kalhoty.
Mnoho kilometrů od sopky, když jsme odpočívali a pili kokosové mléko náhle, jakoby na rozloučenou Dukono vyslal k nebi ohromnou dávku popela v další erupci. Pořád přemýšlím jestli to bylo štěstí nebo snad škoda, že jsme již neseděli na hraně kráteru a neviděli tu sílu přírody u svého zrodu.
